Planetární rojení a cesta za Sluncem

aneb Topocentrický pohled na vesmír v únoru 2020. Po lednovém klidu přichází planetární rojení. Postupně se během měsíce na obloze vystřídají všechny planety. Sonda k Marsu už bude mít jméno a jiná sonda se vydá ke Slunci.

Měsíc únor začne první čtvrtí. Ta nastane 2. února ve 2:41 SEČ. Hned následující noci se Měsíc ocitne v souhvězdí Býka mezi sesterskými hvězdokupami – Plejádami a Hyádami. Přestože slabé hvězdy Měsíc přesvítí, bude to pěkná podívaná. Obě hvězdokupy obsahují dost jasných hvězd. Do Hyád, které na obloze představují hlavu Býka, se navíc promítá jasný oranžový obr Aldebaran.

Merkur jako na houpačce

Na začátku února máme také šanci na spatření Merkuru. Slunci nejbližší planeta se většinou skrývá v červáncích a období, kdy je pozorovatelná aspoň nízko nad obzorem, jsou vzácná a krátká. Na začátku února je Merkur nejjasnější a najdeme jej za soumraku ve výšce 6° nad jihozápadním obzorem. V následujících dnech bude stoupat, ale slábnout. Maximální úhlové vzdálenosti od Slunce dosáhne 10. února a pak začne opět klesat k obzoru. Z dohledu se nám ztratí okolo 17. února. Vysoko nad Merkurem bude zářit planeta Venuše, která je Večernicí a na obloze stále stoupá a zjasňuje.

Merkur obletuje Slunce takovým tempem, že ještě v únoru, konkrétně 26. 2., se ocitne mezi Sluncem a Zemí. K přechodu přes Slunce ale tentokrát nedojde. Na konci února a v březnu už bude Merkur na opačné straně oblohy, ale pro nás zůstane nepozorovatelný. Večer jej znovu uvidíme v květnu; na přesvětlené ranní obloze snad v červenci, s větší jistotou pak v listopadu.

Ranní valná hromada

Když se vrátíme k fázím Měsíce, zjistíme, že v úplňku se Měsíc ocitne 9. února v 8:32 SEČ a bude se nacházet v jarním souhvězdí Lva, blízko hvězdy Regulus, která je ve Lvu nejjasnější a spolu s Arkturem z Pastýře a Spikou ze souhvězdí Panny tvoří jarní trojúhelník. Jaro už se prostě blíží a na obloze je to znát. Zimní souhvězdí už brzy po půlnoci zapadají.

Dění ve vesmíru v únoru 2020

Zato k ránu se na jihovýchodě spolu s Marsem vynořuje Jupiter a koncem února také Saturn. Tyto planety nás budou na ranní obloze těšit ještě několik měsíců. Během roku se Mars osamostatní, v říjnu bude přesně naproti Slunci a pozorovatelný po celou noc. Letos o Marsu ještě uslyšíme proto, že k němu zamíří evropsko-ruská sonda Rosalind Franklin a americká Mars 2020, která v nejbližších dnech dostane jméno. Vědci je vybírají z návrhů, které dostali za úkol vymyslet američtí školáci. Devět finalistů bylo známo už koncem ledna.

Časem uslyšíme také o Jupiteru se Saturnem - tyto dvě planety se letos velmi sblíží. To ale bude až v prosinci, takže nepředbíhejme.

Po poslední čtvrti, která připadá na 15. února ve 23:17 SEČ, se srpek Měsíce přiblíží ke zmíněné trojici a tím se vytvoří doslova valná hromada. Nejfotogeničtější pózu čtveřice těles Sluneční soustavy zaujme 19. února. Simulace z programu Stellarium ukazuje, jak to bude vypadat kolem šesté hodiny ranní. Na skutečné obloze bude pravděpodobně víc světla, než to na tomto obrázku vypadá. Podobné konfigurace samozřejmě pravidelně uvidíme na ranní obloze i v následujících měsících.

Měsíc se po novu, jenž nastane 23. února v 16:32 SEČ, stihne znovu objevit na večerní obloze, kde se setká s Večernicí.

Cesta ke Slunci

V únoru také určitě hodně uslyšíme o Slunci. Ne že by naše nejbližší hvězda chystala nějaké překvapení. Naopak, Slunce má teď mimořádně klidné období, nachází se v minimu své aktivity.

Na svou misi se však chystá evropská sonda Solar Orbiter. Čeští astronomové patří v oboru výzkumu Slunce ke světové špičce. A tak není divu, že Češi spolupracují na čtyřech z deseti přístrojů, kterými je sonda vybavena. Pokud vše půjde podle plánu, vynese sondu Solar Orbiter do vesmíru americká raketa Atlas V už na začátku února. Poté však sondu čeká ještě tři roky dlouhá anabáze, při níž její heliocentrickou oběžnou dráhu čas od času zkoriguje gravitace Země a hlavně Venuše, k níž se sonda mnohokrát přiblíží.

Nakonec se dostane na protáhlou eliptickou dráhu, která ji v nejbližším bodě zavede do blízkosti Slunce. Ve vzdálenosti 42 milionů kilometrů se ochranný štít sondy rozžhaví až na 520 °C. Nejvzdálenější místo (odsluní) dráhy se bude nacházet někde mezi drahami Země a Venuše. Plánovaná setkání s Venuší pak budou využívána k postupné změně sklonu dráhy sondy. Nakonec bude Solar Orbiter pořizovat snímky slunečních pólů – to se dosud nikdy nepodařilo.

Kromě kamer, které budou fotografovat Slunce na dálku, jsou mezi přístroji i takové, které budou měřit in situ. Ty budou pracovat po celou dobu každého oběhu sondy okolo Slunce. Kamery a spektrometry budou mít hlavní práci během nejtěsnějších přiblížení ke Slunci, která nastanou každých pět měsíců. Přístroje budou po několik dní snímat stále stejnou část slunečního povrchu, protože sonda poletí synchronně se sluneční rotací – bude přibližně heliostacionární. Kamery budou detailně zkoumat vývoj magnetické aktivity v daném místě, která může vést ke vzniku výronů koronální hmoty a erupcí.

SolO nebude sám

Název sondy Solar Orbiter se často zkracuje na SolO. Ve skutečnosti ale nepůjde o žádné sólo. Sonda bude spíš pracovat v tandemu. Americká Parker Solar Probe, pojmenovaná po emeritním profesorovi Chicagské univerzity, se ke Slunci vrhá na ještě menší vzdálenost.  Vydala se do vesmíru v srpnu 2018 a přibližuje se k povrchu Slunce až na necelých devět poloměrů. Blíž to nejde – elektronika sondy by vysoké teploty nevydržela. Obě kosmické observatoře, SolO i Parkerova sluneční sonda, budou spolupracovat a vzájemně se doplňovat.