Modrý leden aneb Měsíc úplňků

Letošní rok začne Měsíc úřadovat tak zostra, až z toho hned v lednu zmodrá. Po ránu se ovšem ke slovu dostanou také planety, létavice a sama Země. To jsou hlavní body topocentrického pohledu na vesmír v lednu 2018.

Měsíc se hned první letošní noc nacházel v přízemí, tedy nejblíže Zemi – 1. ledna ve 23 hodin byla vzdálenost mezi středy Měsíce a Země 356 567 km. Jen o několik hodin později, už 2. ledna ve 3:23 SEČ (středoevropského času), se Měsíc ocitl v úplňku. Výsledkem byl nádherně zářivý úplněk, který doplňoval novoroční ohňostroje v celé Evropě. Takhle byl (z nábřeží Labe a z ruky) zachycen při činu v Hradci Králové:

Pro takovou konfiguraci, kdy je Měsíc v přízemí a současně v úplňku, se vžilo označení superúplněk a zpravidla ji doprovází vydatná mediální masáž. Ve skutečnosti takový superúplněk zas tak super nebývá. Věc má totiž několik háčků, které mohou snadno způsobit, že při tzv. superúpňku je kotouč Měsíce na naší obloze menší a méně zářivý než při jiném „obyčejném“ úplňku. Roli totiž hraje rozměr samotné Země a poloha pozorovatele na ní (což je vyjádřeno pro mnohé čtenáře záhadným slovem „topocentrický“ v záhlaví těchto přehledů dění na obloze), velmi záleží na tom, zda pozorujeme opravdu přesně v okamžiku úplňku, na výšce Měsíce nad naším obzorem a ještě na několika dalších faktorech. Co nejpřesněji jsem se to pokusil shrnout v článku pro server astro.cz při jednom z minulých superúplňků.

Slunci nejblíže

Ostatní účastníci nebeského divadelního představení jako by chtěli hned přispěchat ukázat, že Měsíc tady není jediným pánem. Ve středu 3. ledna 2018 se v 7 hodin Země ocitá v přísluní. To je vlastně stejný kousek, jaký předvedl Měsíc, když byl 1. ledna v přízemí. Většina obyvatel Země si ničeho zvláštního ani nevšimne, ale nás, kteří o tom víme, může hned na začátku nejchladnějšího měsíce v roce aspoň trochu zahřát vědomí, že nás od Slunce dělí pouhých 147,1 miliónu kilometrů a světlo od Slunce k nám letí jen 8 minut a 9 sekund (v červenci budeme muset na sluneční světlo čekat o 20 sekund déle).

Dění na obloze v lednu 2018

Hvězdy padající z neexistujícího souhvězdí

Na noc ze 3. na 4. leden 2018 připadá také maximum meteorického roje Kvadrantid. Tyto „padající hvězdy“ se od ostatních, které můžeme v průběhu roku pravidelně pozorovat, liší několika zvláštnostmi. Především zdánlivě vylétají ze souhvězdí, které už neexistuje. Zatímco Perseus, z nějž vylétají letní Perseidy, nebo Blíženci, s nimiž se pojí prosincové Geminidy, jsou souhvězdí, která na obloze najdeme i dnes, Kvadrant, přesněji Zední kvadrant, jako souhvězdí ve 20. století zanikl. Zední kvadrant byl velký úhloměr, který používali astronomové k určování poloh nebeských těles. Oblast, ve které se nachází tzv. radiant meteorického roje Kvadrantid, je nyní součástí souhvězdí Pastýře.

Kvadrantidy jsou známy už dlouho. Přesto si astronomové nejsou jisti mateřským tělesem, tedy zdrojem těchto „padajících hvězd“. Za většinou meteorických rojů stojí komety. Ty během svého aktivního období při obíhání okolo Slunce ztrácejí materiál, který zůstává rozptýlen podél jejich dráhy. A pokud se prachová zrnka komety – meteoroidy – střetnou se zemskou atmosférou, vyvolávají světelné jevy – meteory. Svítí vlastně excitované a ionizované molekuly a atomy vzduchu, do nichž meteoroidy narážejí ve výšce okolo 100 kilometrů. U Perseid je mateřskou kometou 109P/Swift-Tuttle. V případě Geminid je to asteroid Phaeton, ale i ten je zřejmě „vyhaslou“ kometou.

Kvadrantidy byly spojovány s kometou 96P/Machholz, ale v roce 2003 byl objeven zatím bezejmenný asteroid (196256) 2003 EH1, který je pravděpodobně bývalou kometou a podle některých astronomů také zdrojem meteoroidů způsobujících Kvadrantidy. Více se dočtete na severu astro.cz.

Planety a Měsíc

Planety Jupiter a Mars si svoji chvíli slávy užijí 7. ledna, kdy se vzájemně přiblíží na 0,2°. My je nad naším obzorem spatříme až okolo čtvrté hodiny ranní, kdy už budou o nepatrný kousíček dále od sebe. Podívaná to bude nádherná. Jupiter je mnohem jasnější než Mars, ten druhý se ale zase pyšní nápadnou oranžovou barvou. Ve skutečnosti je samozřejmě každá z planet jinak daleko od nás – Jupiter bezmála 900 milionů kilometrů (900 Gm), Mars jenom necelých 300 Gm (gigametrů). Planety jsou tedy při pohledu ze Země téměř přesně za sebou a na obloze zdánlivě tak blízko sebe, že se vejdou do zorného pole dalekohledu i při docela velkém zvětšení, při kterém snadno rozlišíme pásy oblačnosti v atmosféře Jupiteru a čtyři z jeho satelitů. Mars, ač je k nám třikrát blíž, je tak malý, že na něm žádné detaily nerozlišíme. Na to si budeme muset počkat do léta, kdy bude Mars k Zemi úplně nejblíže.

Jasná hvězda, která se na obrázku konjunkce Marsu s Jupiterem nachází v jejich blízkosti, je Spica ze souhvězdí Panny. Ráno tak můžeme pozorovat hned tři jasné svítící body nad jihovýchodním obzorem. A k této trojici se ještě přidá Měsíc. Ten po zmíněném úplňku zacouvá do poslední čtvrti, která nastává 8. ledna ve 23:25 SEČ a počínaje následujícím ránem až do 12. ledna budeme moci sledovat, jak dále couvá, právě okolo Spiky, Jupiteru a Marsu. Na simulaci vytvořené programem Stellarium je také vidět, jak se za několik dní planety v důsledku vlastního pohybu, do nějž se ještě promítá oběh Země okolo Slunce, úhlově vzdálily.

Měsíc se pak z oblohy vytratí. Po novu, který nastává 17. ledna ve 3:16 SEČ, se začne objevovat, nejprve jako dorůstající srpek, na večerní obloze. 24. ledna jej uvidíme jako půlměsíc v první čtvrti (23:20 SEČ) a 31. ledna stihne Měsíc ještě jeden úplněk, a to ve 14:27 SEČ. Při něm nastane úplné zatmění Měsíce, od nás však nepozorovatelné, jak ukazuje následující mapa viditelnosti zatmění převzatá ze stránek Freda Espenaka (tmavé oblasti jsou ty, kde zatmění není vidět).

Modrý úplněk?

Situaci, kdy v jednom kalendářním měsíci nastávají dva úplňky, se říká modrý měsíc nebo také modrý úplněk. Možná bychom měli psát spíš Modrý úplněk, jde-li o název. Nejde o to, že by kotouč Měsíce na obloze opravdu zmodral. V pozadí je anglické přísloví „once in the blue moon“, což má český ekvivalent „jednou za uherský rok“ a vyjadřuje vzácnost nebo malou četnost nějaké události. Toto slovní spojení používal už Shakespeare, ale astronomického významu nabylo až v devatenáctém století díky americkým farmářským ročenkám. Když si uvědomíme, že termíny zemědělských prací jsou úzce spjaty se střídáním ročních období, a že toto střídání má astronomický základ, není až tak překvapivé, že ročenky určené farmářům detailně sledovaly i fáze Měsíce.

Do jednoho čtvrtletí, které trvá tři kalendářní měsíce, se zpravidla vejdou tři úplňky. A každý úplněk byl ve farmářské ročence nějak pojmenován – Harvest Moon, Easter Moon, ... Protože je ale interval mezi úplňky průměrně 29,5 dne, stává se občas, že se do jednoho čtvrtletí vejdou úplňky čtyři. Pak ale dochází k havárii, protože pro jeden z těch čtyř úplňků není v tomto systému jméno. Aby to nebylo tak jednoduché, protože bylo žádoucí, aby poslední úplňky ve čtvrtletí měly vždy ten správný název, byl za bezejmenný (navícový) považován ten třetí. A ten byl označován jako Blue Moon.

Tedy ještě jednou něco jako definice: Blue Moon (Modrý úplněk) je třetí úplněk ve čtvrtletí, které obsahuje čtyři úplňky.

Je to tak složité, že si Američané svou vlastní tradici zjednodušili a od poloviny 20. století říkají Blue Moon druhému úplňku v jednom kalendářním měsíci, bez ohledu na to, v jakém je pořadí ve čtvrtletí. Tato situace je jen o něco málo častější než původní konstrukce Modrého úplňku, ale je mnohem pochopitelnější, a tak se „nová tradice“ snadno ujala.

V lednu tedy nastane Modrý úplněk. Únor je příliš krátký, takže do něj se dva úplňky nikdy nevejdou, zato letos se díky tomu Modrý úplněk podle „moderní tradice“ zopakuje hned v březnu. Abychom z těch modrých měsíců nakonec ještě nezmodrali :-)