Obloha v čase lásky

Noci se velmi rychle zkracují, zato bývají teplé. Topocentrický pohled na vesmír v květnu bude mít podobu několika příběhů lásky. A také bude o souhvězdích a planetách.

Po západu Slunce se můžeme rozloučit se zimními souhvězdími. V červáncích ještě při troše štěstí zahlédneme polovinu souhvězdí Oriona, hlavu Býka a hvězdokupu Plejády, ale setmí se vlastně až okolo 23. hodiny. Společně se zimními hvězdami je také na západě zvečera možné vidět planetu Mars.

Dění na obloze v květnu 2019

Měsíc, který je 5. května v 0:45 SELČ (zkratka SELČ znamená moskevský zimní čas) v novu, je na samém začátku května na ranní obloze, ale už 7. května najdeme srpek Měsíce právě v doprovodu Marsu na obloze večerní.

Po setmění už ze zimních souhvězdí mnoho neuvidíme, i ta jarní budou na jihozápadě a na jihovýchodě se objeví letní hvězdy.

Mezi jarní a letní částí oblohy jsou nenápadné podobnosti a nápadné kontrasty. Na jarní obloze jsou nevýraznější hvězdy jarního trojúhelníku ze souhvězdí Panny, Pastýře a Lva. Jinak je ale jarní část oblohy chudá na jasné hvězdy a souhvězdí. Zato letní část nebe je jasnými hvězdami poseta a největší ozdobou je pás Mléčné dráhy. Také na letní obloze najdeme trojúhelník, který tvoří nejjasnější hvězdy z Labutě, Orla a Lyry.

Kontrast je samozřejmě způsoben tím, že všechny hvězdy, které na obloze vidíme, jsou součástí Galaxie, již na obloze vidíme právě jako onen mlhavý pás Mléčné dráhy. A protože se koncentrují do disku, který leží v rovině její rotace, jsou ty části oblohy, jimiž Mléčná dráha prochází, bohatší na jasné hvězdy. Na jarní obloze se vlastně díváme nad rovinu Galaxie – směr „nahoru“, jsme si zvolili z našeho severocentrického pohledu na svět. Nad rovinu Galaxie tedy znamená na sever. Podstatné však je, že tímto směrem se i v prostoru v našem okolí nachází méně hvězd, a proto jich máme méně na jarní obloze než na letní.

Zamilovaný Zeus

Souhvězdí, ve kterém starověcí Řekové viděli labuť letící Mléčnou dráhou, představuje boha Dia, který je takto zachycen doslova na záletech za spartskou královnou Lédou. Z jeho lásky k různým princeznám, královnám a nymfám vzešla řada slavných postav antických bájí.

My se v čase lásky zaměříme na zamilovaný příběh hrdiny Hérakla, proslaveného siláka, statného a statečného reka a zápasníka. Héraklés je také jedním z plodů milostného vzplanutí boha Dia, tentokrát k Alkméně, manželce krále Amfitryóna. V tomto případě se Zeus dokonce pokusil tajně – ve spánku – přiložit malého Hérakla k prsu své manželky, bohyně Héry. Ta se však probudila, prs miminu vytrhla a její mateřské mléko na obloze vytvořilo Mléčnou dráhu. Velmi názorně to zachytil Jacopo Tintoretto.

Škrtič

Rozzuřená Héra pak poslala na Hérakla dva jedovaté hady, což byla zásadní chyba, neboť miminko mělo dvě ručičky a ty dva nešťastné tvory bez problémů uškrtilo. Jako škrtič se pak Héraklés během svého dramaty oplývajícího života osvědčil ještě několikrát. S milostnými dobrodružstvími si tuto postavu věru nespojujeme. Spíš s drsnými úkoly, jako zabíjení oblud a silných zvířat, hrubé úklidové práce, zahánění či přihánění (masožravého) dobytka, či krádeže jablek a exotického tvorstva.

Některé ženy však po hromotlukovi, před nímž se muži zpravidla třásli strachy, naopak toužily. Dospělý a už dávno proslavený Héraklés se pak vážně zamiloval do krásné Deianeiry. Byl v té době ženat s Megarou, tu však blahosklonně přenechal svému synovci, jenž obstarával její potřeby v době, kdy byl Héraklés objektivně zaneprázdněn prací na výše zmíněných projektech.

Láska to byla oboustranná. Héraklés ale o Deianeiru musel svést souboj s říčním bohem Achelóem, který se měnil tu v hada (to ovšem udělal stejnou chybu, jako kdysi Héra), tu v býka (tomu zase Héraklés utrhl roh). Nakonec Deianeiru získal a jak vášnivá byla odměna ilustruje například Agostino Carracci (omlouvám se, že uvádím jen část obrázku, celou nahou pravdu si mohou čtenáři, včetně dětí, prohlédnout například na Wikipedii):

Ranní planety

Mezi letními souhvězdími si k ránu všimneme také planet a jejich setkání s Měsícem. Kromě Marsu, který je vidět večer, můžeme totiž ve druhé polovině noci pozorovat ještě Jupiter a Saturn. Měsíc je 12. května ve 3:12 SELČ v první čtvrti a 18. května ve 23:11 se ocitne v úplňku. Poté se již couvající Měsíc přiblíží k Jupiteru a Saturnu. V blízkosti těchto dvou planet jej najdeme mezi 20. a 23. květnem. Poslední čtvrt Měsíce nastane 26. května v 18:33.

Zkracování noci se projevuje nejen tím, že se pozdě stmívá, ale také tím, že se brzy rozednívá. Už okolo třetí hodiny ranní se začínají dělat červánky a na konci května dokonce začíná období bez tzv. astronomické noci. Slunce u nás v době od 31. května do 10. července neklesá dost hluboko pod obzor, takže červánky se ze severozápadu stěhují přes sever na severovýchod a trvají po celou noc.

Májový býk

Teplé, byť krátké, noci lákají zamilované páry obrátit zraky vzhůru a pokochat se těmi „miliony“ hvězd nad hlavou. Ve skutečnosti jich můžeme bez dalekohledu vidět jen okolo tří tisíc, ale neberme romantikům iluze hned na začátku. Druhý zamilovaný příběh, který chci dnes vyprávět, se týká mého otce – on v něm však nehrál roli zamilovaného.

Když mě nějaký močopudný sen o jedné dávné májové noci přinutil okolo druhé hodiny ranní vstát z postele, přistihl jsem ke svému úžasu tátu, který se o astronomii nikdy zvlášť nezajímal, jak v obýváku listuje mými knihami o souhvězdích. Otevřel jsem i druhé oko, které jindy při podobných nočních akcích nechávám zavřené, neb obvykle hodlám pokračovat ve spaní, a starostlivě se ho přeptal, co se mu stalo.

Hledal, kde je na obloze Orion a Býk. To už jsem se probudil úplně a jal se vysvětlovat, že v květnu ve dvě ráno je Orion i Býk hluboko pod obzorem a na obloze je najít opravdu nemůže. „Já si to myslel, že jí kecá,“ opáčil otec, během zlomku sekundy ztratil zájem o astronomii a zmizel v ložnici, aniž by mi vysvětlil pohnutky svého předchozího úsilí. Za chvíli jsem je odhalil sám. Otevřenými okny pronikal zvenčí ne moc dobře tlumený hovor zamilované dvojice. Chlapec zaujatě a metodicky seznamoval slečnu se souhvězdími, z nich část vůbec neexistuje a většina z těch ostatních právě v tu chvíli na obloze nemohla být. Zřejmě to dívce vůbec nevadilo, sem tam se ozvalo mlasknutí a občas vonný vzdech. Později se přidaly zvuky, o nichž je snad také možné něco vyčíst na Vikipedii nebo je zaslechnout z uměleckých videí jinde na internetu, ale to už nepatří do seriózního vědeckého blogu o dění na obloze.

Ať žije jaro! (A už aby byl červenec.)