Standardní situace z topocentrického pohledu

aneb Topocentrický pohled na Vesmír v dubnu 2018. Jupiter opustil ostatní planety a stává se viditelným po celou noc. Všechny planety na obloze postupně navštíví Měsíc. A budou padat hvězdy.

Ne že by to vypadalo, jako když se hvězdy a planety seskupují na obloze tak, že chtějí kopat roh nebo vybíhat k brankové čáře před autovým vhazováním. A už vůbec se nedá říci, že by některá planeta faulovala před pokutovým územím a stálice se chystaly provést naražení a zaběhnutí za zeď. Ale stejně jako jsou opakující se situace ve sportu – v tomto případě jsem si půjčil termíny z kopané – nastávají při pravidelném pohybu planet a Měsíce mezi hvězdami jevy, jejichž podstata se opakuje. I ty můžeme směle nazvat standardními situacemi.

Nejčastěji mluvíme o konjunkci (vzájemném přiblížení) nebo opozici (v tom případě jsou tělesa naproti sobě). U vnitřních planet, Merkuru a Venuše, se ještě docela často hovoří o maximální východní či západní elongaci (což je úhlové vzdálení planety od Slunce).

Dění na obloze v dubnu 2018

Dubnové dění na obloze začíná konjunkcí Měsíce se Spikou, nejjasnější hvězdou souhvězdí Panny. Tato standardní situace je nejběžnější. Měsíc stihne mezi hvězdami po obloze oběhnout dokola za necelý Měsíc a při tom potkává jednu hvězdu za druhou. Přece jen se však Měsíc nemůže přiblížit k úplně každé hvězdě. Velká tělesa Sluneční soustavy, která můžeme vidět na obloze prostýma očima, totiž okolo Slunce obíhají přibližně ve stejné rovině. Protože drtivá většina astronomů (tedy alespoň těch, o kterých víme) žije na Zemi, zvolili si za základní rovinu Sluneční soustavy tu, v níž obíhá okolo Slunce právě naše planeta. Této rovině říkáme ekliptika a na obloze si ji můžeme představit jako čáru, po níž putuje mezi hvězdami Slunce. Podél ekliptiky se mezi stálicemi pohybují také ostatní planety a Měsíc. Ten ovšem obíhá okolo Země, jeho dráha je vůči zemskému rovníku skloněná o 5° a rovina rovníku je skloněná o 23,5° k ekliptice. Výsledkem je, že Měsíc se pohybuje po obloze v pásu širokém 57°. To vypadá jako hodně, ale i vzhledem k tomu, že od obzoru přes zenit k protějšímu obzoru je oblouk „dlouhý“ 180°, není jasných hvězd, se kterými by Měsíc mohl sehrát standardní situace, zase tak mnoho. Kromě Spiky se astronomové soustředí ještě na konjunkce Měsíce s hvězdami Aldebaran (Býk), Antares (Štír) a Pollux (Blíženci).

Od suché teorie konečně k obrázkům a příkladům: Konjunkce Měsíce se Spikou nastává 1. dubna 2018 v 10 hodin SELČ, tedy ve dne, takže my uvidíme Měsíc nejblíž ke Spice o několik hodin dříve, a to za ranního rozbřesku nad jihozápadním obzorem.

Měsíc je při tom den po úplňku. Fáze Měsíce můžeme považovat za další standardní situace. Poslední čtvrť nastává 8. dubna 2018 v 9:17 SELČ, nov 16. dubna ve 3:57 SELČ. Při novu je vlastně Měsíc v konjunkci se Sluncem. Kdyby v tu chvíli byl Měsíc zároveň přesně na ekliptice, nastalo by zatmění Slunce (anglicky eclipse, což nám napovídá, proč se ta myšlená čára na obloze jmenuje ekliptika).

Do první čtvrti Měsíc na večerní obloze doroste 22. dubna ve 23:45 SELČ. Téhož dne také vyvrcholí aktivita meteorického roje Lyrid. Jak název napovídá, „padající hvězdy“ budou v době maxima tentokrát vyletovat ze souhvězdí Lyry. Mateřskou kometou Lyrid je C/1861 G1 (Thatcher), jejíž oběžná doba činí 415 roků. Naposledy se ke Slunci přiblížila v roce 1861, znovu se jí pozemšťané (budou-li ještě jací) dočkají až v roce 2276. Nakonec 30. dubna ve 2:58 SELČ nastane úplněk.

Vraťme se však ještě jednou na začátek dubna. Kromě konjunkce Měsíce se Spikou nastává 1. dubna také konjunkce Merkuru se Sluncem. To nám říká, že Merkur je nepozorovatelný. Kdyby se byl nacházel na ekliptice, byl by nastal přechod Merkuru přes Slunce, neboť planeta se tentokrát nachází mezi Zemí a Sluncem. To už ale, stejně jako zatmění Slunce, není standardní situace, nýbrž poměrně vzácný úkaz.

Hned 2.dubna pak následuje konjunkce Marsu a Saturnu. Vzájemná konjunkce dvou planet patří také spíše mezi vzácnější situace, ale několik do roka se jich odehraje.

V přehledu dubnových úkazů pak jedna standardní situace stíhá druhou:

Taková série standardních situací za sebou signalizuje, že na obloze bude zajímavé seskupení objektů Sluneční soustavy a jasných hvězd. Protože ale Jupiter už poněkud „utekl“ od Marsu a Saturnu a ráno se nachází vysoko na jihozápadě, zatímco další dvě jmenované planety na jiho-jihovýchodě, nebude to skupina příliš kompaktní – je to zase už něco jako slalom Měsíce, který jsme sledovali v březnu.

Následují pak 13. dubna konjunkce trpasličí planety (136 199) Eris se Sluncem, a 18. dubna konjunkce Uranu se Sluncem, což jsou zase případy, kdy daná tělesa vůbec vidět nemůžeme, a tak se už nadále soustřeďme hlavně na takové úkazy, které budou pozorovatelné.

Zajímavá je konjunkce Měsíce s Venuší, která nastane také 18. dubna, a to v 1 hodinu SELČ, tedy prakticky přesně o půlnoci. Venuše je v tomto období večernicí, takže my ji máme v okamžiku konjunkce pod obzorem. Měsíc nejblíže k Venuši uvidíme téhož dne zvečera, ale podstatně dál než třeba obyvatelé východního pobřeží Severní Ameriky – na simulaci z programu Stellarium konkrétně kanadského Quebeku. Všimněme si také toho, že Měsíc je na naší světlejší obloze vidět hůř – to je dáno tím, že Quebec je položen jižněji než Česká republika (průsečík 50. rovnoběžky a 15. poledníku), a proto jsou tam menší rozdíly mezi délkou dne a noci. Ty čtyři stupně v zeměpisné šířce hrají docela podstatnou roli.

A ještě ke všemu je tu časový posun mezi Quebekem a Českem. Časový údaj pod obrázkem je ve středoevropském letním čase. Quebečanům budou hodiny (a kalendář) v tu chvíli ukazovat teprve 17. dubna 20:30 EDT – tedy úkaz uvidí ve stejnou hodinu místního času, ale o den dříve a úplně v jiné podobě. Mimochodem, my bychom 17. dubna ve 20:30 podle našeho času a kalendáře viděli toto (vlastně skoro nic):

Směřuji tady k vysvětlení, proč se v podtitulu (a dnes i v titulu) mých přehledů dění na obloze vyskytuje to, uznávám, že příšerné, slovo „topocentrický“. Co vidíme na obloze, totiž velmi záleží na tom, odkud se díváme. To, že nám planety a Slunce putují mezi hvězdami po ekliptice, je vlastně geocentrický (zeměstředný) pohled na vesmír. Ale k některým standardním situacím (například konjunkcím) může dojít pod naším obzorem, takže z hlediska geocentrického pohledu na svět vypadají slibně, ale my z nich vůbec nic nemáme. Měsíc je navíc k Zemi tak blízko, že se po obloze nejen pohybuje poměrně divokou rychlostí, ale má také velkou paralaxu – z různých míst na zemském povrchu se na oblohu mezi stálice a planety promítá viditelně jiným směrem.

Pro úplnost ještě několik standardních situací, z nichž polovina bude z našeho topocentra neviditelná:

Můžeme se pokusit zabřednout do nekonečného sporu o tom, zda rozpínající se vesmír má nebo nemá nějaký střed. Díváme-li se na oblohu, je středem dění, které pozorujeme, vždy místo, na kterém stojíme. A z každého místa vypadá dění na obloze trochu jinak – náš pohled na vesmír je tudíž vždycky topocentrický.