Venuše v lesku a Měsíc v polostínu

aneb Topocentrický pohled na vesmír v únoru 2017. Měsíc předvede druhý nejméně jasný úplněk v roce, Venuše dosáhne největší jasnosti a na večerní obloze se s ní kupí také další planety. Za zatměním Slunce musíme do Jižní Ameriky.

Stejně jako v lednu, strhává na sebe na večerní obloze největší díl pozornosti planeta Venuše. Zatímco v lednu byla na naší obloze největší úhlové vzdálenosti od Slunce, v únoru je zase nejjasnější. Ještě dříve, než Venuše své jasnosti dosáhne, budeme moci pozorovat polostínové zatmění Měsíce. Začněme tedy Měsícem.

Topocentrický pohled na vesmír v únoru 2017

Polostínové zatmění

V první čtvrti se Měsíc ocitá 4. února v 5:18 SEČ. To znamená, že nejlépe je na večerní obloze pozorovatelný právě na začátku měsíce. Až doroste do úplňku (11. února, 1:32 SEČ), bude Měsíc pozorovatelný po celou noc. Tentokrát se při tom Měsíc zanoří do zemského polostínu, takže nebude zdaleka tak jasný, jako při jiných úplňcích. Polostínové zatmění znamená, že Měsíc vlastně zemský stín mine, projde jen tzv. polostínem, který náš stín obklopuje:

Zdroj: web ZŠ Matiční v Ostravě

Měsíc se do zemského polostínu začne nořit už 10. února půl hodiny před půlnocí. Téměř se „dotkne“ zemského stínu 11. února v 1:44 SEČ a krátce před čtvrtou hodinou ranní Měsíc zemský polostín opustí. Právě v době, kdy bude nejhlouběji v polostínu, tedy zhruba mezi jednou a druhou hodinou po půlnoci z 10. na 11. únor, by mohlo být i očima znát, že je část měsíčního disku poněkud tmavší než za jiných úplňků. Kvůli snaze lidského zraku vyrovnávat rozdíly v jasnosti objektů, o které tu ještě bude řeč, se však polostínové zatmění snadno přehlédne. Docela dobře je ale lze vyfotografovat.

Zdroj: Pavel Kabrhel, Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové

Do konce února Měsíc ještě projde přes poslední čtvrt (18. února, 20:33 SEČ), kdy bude vycházet o půlnoci, až k novu (26. února, 15:58), kdy nám zmizí z dohledu úplně. Na večerní oblohu se vrátí hned na začátku března.

Když už, tak už

Se zatměním Měsíce bývá svázáno i zatmění Slunce, které nastává buď o dva týdny dříve nebo o dva týdny později. V obou případech je totiž potřeba, aby Měsíc byl v době zatmění (Slunce i Měsíce) ve stejné rovině, v níž Země obíhá okolo Slunce. Protože má svou dráhu skloněnou, nenachází se v té rovině pořád, ale jen někdy. Proto jsou zatmění vzácná – jinak by nastávala při každém úplňku (zatmění Měsíce) nebo novu (zatmění Slunce). A když už je Měsíc v té správné rovině, zpravidla se stihnou dvě zatmění hned po sobě (jedno sluneční a druhé měsíční, či naopak), někdy dokonce tři – možné kombinace si jistě, milí čtenáři, vyspekulujete sami.

Není ovšem zaručeno, že budou obě zatmění pozorovatelná ze stejného místa na Zemi. Naopak, je to spíš nepravděpodobné. Tentokrát nastane prstencové zatmění Slunce při novu 26. února a bude pozorovatelné z jižní polokoule – z jihu Afriky, Jižní Ameriky a z Atlantiku. Napoví mapa:

Zdroj: Fred Espenak

Tip na výlet: Skvělým místem pro pozorování tohoto zatmění je chilské městečko Puerto Aisén na polovině cesty mezi městy Concepción a Punta Arenas (z obou jmenovaných měst je to necelých tisíc kilometrů vzdušnou čarou).

Zdroj: Wikipedia

Jak je to s tím leskem

Pokud jde o tu Venuši, maximální magnitudy -4,6 dosáhne 17. února 2017. Ten údaj a jednotka by možná zasloužily trochu vysvětlení. Magnituda česky znamená hvězdná velikost, ale s fyzickými rozměry nebeských objektů nemá nic společného. Popisuje právě jejich jasnost. Kořeny této jednotky sahají až do starověku, kdy byly hvězdy na obloze rozděleny do šesti tříd. Ty nejjasnější patřily do první třídy – měly hvězdnou velikost 1. „O něco slabší“ hvězdy byly ohodnoceny hvězdnou velikostí 2, ještě slabší měly hvězdnou velikost 3 … ty nejslabší (mluvíme tu o starověku, takže jde o hvězdy viditelné očima) pak měly hvězdnou velikost 6. Čím je tedy hodnota hvězdné velikosti větší, tím je jasnost objektu menší a naopak – nejmenší číselné hodnoty hvězdné velikosti mají nejjasnější nebeská tělesa.

Později začali astronomové používat dalekohledy, které zesilují světlo a díky tomu s jejich pomocí vidíme i hvězdy slabší. Bylo tedy potřeba stupnici rozšířit. A navíc astronomové pocítili potřebu stupnici jasností nějak standardizovat, aby mohli vzájemně porovnávat svá měření. Ukázalo se, že lidský zrak (oko + mozek), mají tendenci vnímat jasnosti objektů logaritmicky. O Fechnerově zákoně,  jak se tomu říká, jsem se zmínil už v jednom z topocentrických pohledů na vesmír kdysi na Bigblogeru. Pokud se našemu oku nějaká hvězda jeví o jednu magnitudu jasnější, objektivním měřením zjistíme 2,5x větší intenzitu jejího světla. Hvězdy 6. velikosti jsou 100x slabší než hvězdy 1. velikosti. Výsledkem snahy popsat tuto vlastnost lidského zraku nějakým fyzikálním zákonem je Pogsonova rovnice.

Starověké rozdělení do šesti tříd platilo jen velmi hrubě, takže například hvězda Vega – nejjasnější na letní části oblohy – má hvězdnou velikost 0 (nula; svého času totiž platila za etalon a od ní se odvozovaly hvězdné velikosti ostatních hvězd) a ty nejjasnější hvězdy mají magnitudu dokonce zápornou (Sirius -1,46). Planety mohou být ještě jasnější. Hvězdná velikost Venuše je v letošním maximu -4,6. To vlastně znamená, že je 18x jasnější než nejjasnější hvězda noční oblohy a více než 400x jasnější než hvězdy z obrazce Velkého vozu, jež mají hodnotu hvězdné velikosti okolo 2. Slunce má celkovou hvězdnou velikost -26,7 a Měsíc v úplňku -12,7. Oba tyto objekty však nejsou bodové zdroje světla, takže u nich je to s jasností poněkud složitější.

Celková jasnost měsíčního úplňku navíc kolísá a přímo v okamžiku úplňku dokáže na desítky minut doslova vystřelit do závratných výšin. Poněkud odbornější elaborát na toto téma jsem nedávno spáchal pro server astro.cz. Letos v únoru však jasnost Měsíce za úplňku rozhodně nikam nevystřelí, protože v noci z 10. na 11. únor nastane již zmíněné polostínové zatmění Měsíce.

Nezapomeňme na ostatní planety

Abychom pro samé obdivování Venušiny krásy nezapomněli na ty ostatní. Kousek od Venuše se na obloze nachází načervenalý Mars – je spolu s ní vidět večer na jihozápadě. Mars je ale momentálně velmi daleko od Země (počátkem února 275 milionů km, na konci února už 304 milionů km) a je na obloze nenápadný. Ještě nenápadněji se pak blíží k Uranu. Když se 26. února nevydáme na jižní polokouli za zatměním Slunce, ale podíváme se večer na naši oblohu, bude nám zářící Venuše vedle slábnoucího Marsu připadat jako obvyklý stav. V dalekohledu však můžeme v těsné blízkosti uvidět ještě namodralý Uran. Odstín té planety je opravdu zvláštní. A stojí za podívanou. Simulace jsou z programu Stellarium, ta druhá ukazuje pohled na Mars a Uran v dalekohledu, který zvětšuje přibližně 20x a má zorné pole necelé tři stupně.

Během noci se také vynoří velmi jasný Jupiter – v polovině února vychází po půl jedenácté večer a je vidět až do rána, od východu se přesouvá přes jih až k jihozápadnímu obzoru. Nápadně se pohybuje vůči jasné hvězdě Spice ze souhvězdí Panny, v němž král planet ráčí prodlévat. Až do října budeme moci sledovat jeho kličku mezi stálicemi a pravidelné setkávání s Měsícem. V únoru k takovému setkání dojde patnáctého (simulace programem Stellarium):

A ten nejlepší na konec: Saturn obklopený nádherným prstencem, který je právě teď nejvíc přikloněný severní stranou směrem ke Slunci a k Zemi, se vynoří po čtvrté hodině ranní na jihovýchodě. V letošním roce o Saturnu ještě hodně uslyšíme. Další reklamu na nebeská představení si už ale nechám na březen.